Victoire Herriot

20. března 2016 v 21:41
Victoire Laure Herriot | Francouzka | 26. 11. 1994 | 1. ročník | Psychologie

VZHLED: Na dívku svého věku je Vick poměrně vysoké postavy, se svými 177 centimetry často převyšuje i starší ženy a dokonce i pár mužských. Kdyby snad měla takzvaně "pár kil navíc" vypadala by jako statný balva, jenže tak nevypadá. A to právě kvůli tomu, že má spíš pár kil v mínusu. Na první pohled to díky oblečení, které nosí, nejde příliš vidět, ale kdyby jste snad měli tu možnost ji vidět ve spodním, prádle, plavkách, nebo něčem podobném, první slovo, které by vás pravděpodobně napadlo (pokud alespoň trochu oplýváte všeobecným rozhledem), je anorexie. Ano, tato dívka příliš mnoho tělesného tuku opravdu nepobrala, ovšem této postavy nedosáhla nepřijímáním potravy a živin, nebo něčím podobným. Ne. Má zkrátka a dobře velmi výkonný metabolismus, je jedním z těch lidí, které všechny ty holky, co si po každém jídle strkají prsty do krku, z hloubi srdce nenávidí a nesmírně jí závidí. Vick sama se o své tělo příliš nestará, bere ho takové jaké je a bylo by tomu tak nejspíš i v případě, že by vážila půl tuny.
Tvář má spíše ostřeji řezanou a tak trochu do tvaru čtverce, rozhodně víc, než do protáhlého tvaru obdélníku, nebo tak něčeho. Rty nijak výrazné nemá, jsou spíše menší a označit jako "plné" by se také asi úplně nedaly. Nos nad nimi je také drobnější a rovný bez jakéhokoliv hrbu nebo skokánku. Oči mají zelenou-šedou barvu a mají v sobě jakousi prazvláštní okouzlující jiskru, která si v nich vesele poskakuje především, když se její rty roztáhnou do úsměvu. Nad nimi se pak klene nenápadné a neupravené obočí hnědé barvy. Ostatně obočí není jediné, co je na její tváři neupravené. Stopy po něčem, jako je makeup, byste na její tváři hledali i pod mikroskopem opravdu těžko. Nelíčí se zpravidla nikdy. Nikdy nalíčená nebyla a ona doufá, že ani nikdy nalíčená nebude.
A pak jsou tu její vlasy. Na krátko ostříhané, barvy hnědé a mnohdy neposedné a rozcuchané vlasy, kterými to tehdy všechno začalo. Bylo jí tehdy třináct let, když se pohádala se svou nóbl matkou, rozběhla se do koupelny, popadla nůžky a ze svých dlouhých kadeří udělala krátké střapce, které (v trochu upravenější podobě) nosí až do dnes. Postupem času ve své vzpouře pokračovala dál a dál v dnešní době už má i svůj vytříbený styl oblékání.
Nejčastěji ji můžete potkat v jednobarevné košili a kalhotách, nezúžených, neriflových, obyčejných a elegantních. Často k tomu také nahodí nějaké to sako, ať už ladící ke kalhotám, nebo nikoliv. Všechny tyto věci na ní působí jaksi neforemně, což bude s největší pravděpodobností tím, že je Vick nakupuje v oddělené pánské módy. K tomu si obvykle bere osxfordky, její nejoblíbenější jsou obyčejné, světle modré s podrážkou v barvě karamelu. Pokud na sobě nemá košili a neforemné kalhoty, druhá možnost je prostě tričko, džíny a nějaké ty tenisky, i tady se ale drží spíše toho klučičího stylu a trička má zásadně bez výstřihu. Pán bůh ji, co se její hrudi týče, příliš neobdařil, takže nějaký ten výstřih by jí byl stejně k ničemu. Šperky, jako jsou náhrdelníky, náramnky, nebo nedejbože prstýnky nebo náušnice, u ní opravdu nehledejte, vyhýbá se jim velkým obloukem.
Dalo by se říct, že opravdu vypadá jako kluk. Její rysy v obličeji v sobě však mají něco, co vám to hnedle vyvrátí, řekněme ale, že z dálky takových padesáti metrů by se leckdo s jejím pohlavím sekl a ani ona sama by mu to neměla za zlé.


POVAHA: Mnoho lidí si kvůli jejímu vzhledu myslí, že je Vick buď transexuál, nebo lesba. Nebo obojí. Hned na úvod je třeba říct, že to je ovšem hluboký omyl veřejného mínění. Ano, působí tak, a ona sama si je toho dobře vědoma, spíš než homosexuál si sama ovšem připadá tak trochu jako asexuál. Pravda, ještě nikdy nic takového, co by jí to potvrdilo, nezažila, a dokud to nezažije, nehodlá tuto informaci ani sama sobě plně přiznat, ale to je prozatím jen v rukách všemocného osudu a její už snad finišující puberty.
Co se však jiných, nesexuálně zaměřených, prvků její povahy týče, asi nejzákladnějším charakteristickým rysem je pro ni její nevyzpytatelnost. Prakticky nikdo, neví, co se v té její zatracené kebuli právě míhá ze strany na stranu, často to neví ani ona sama. Není neobvyklé, že se k vám zezadu přiblíží a začne se svým bujarým smíchem řehotat vtipu, který jste právě vyprávěl svému kamarádovi a to může nastat, i když jste si navzájem s Vick naprosto neznámí lidé. Mnohdy také jen zamyšleně sama sedí někde v koutě a zatvrzele ignoruje celé své okolí po celé hodiny. V případě, že není tvořitelem interakce ona sama a promluví na ni například nějaký kolemjdoucí, buď sebou v úleku trhne, nebo otočí hlavou a několik dlouhých vteřin jen kouká na toho narušitele jejího myšlenkového pochodu, než se s ním pustí do řeči.
S touto dívkou může být takové opravdu velká... bžunda. Když na to má náladu a jediné, na co se chce soustředit jsou přátelé, nebo cizí zábavní lidé. To pak dokáže oplývat třeba i tím nejčernějším humorem, nebo mít sarkastické a ironické poznámky na všechno kolem.
Na druhou stranu však také umí být pěkně krutá a druhý den po tak skvělém a prosmátem odpoledni může stejně vtipné sarkastické a ironické poznámky obrátit proti vám a vám už to náhle tak vtipné nepřipadá. Ten kdo ji zná, ví, že když nemá úsměv na tváři a ani se jí tam nevytvoří po pár slovech, není radno ji popichovat. Ne že by snad zrovna byla nějak zle naladěná, spíš jen povznesená nad imbecilní mozky a názory svých vrstevníků (a někdy i nejen vrstevníků). To, co ze všeho nejvíc nenávidí a co ji vždy dokáže nejvíc rozčílit, je totiž lidská hloupost. Sama se považuje za poměrně inteligentního tvora a jakmile někdo podle ní vykazuje známky IQ 100 mínus, je pro ni mrtvý, nebo ještě hůř, stává se pro ni objektem výzkumu a tak trochu laboratorní krysou. Právě díky tomuto zájmu o lidský mozek se rozhodla zaměřit se na střední škole na psychologii.
Díky tomu všemu jsou povětšinou dva typy lidí, které mají na Vick naprosto různé názory. Ti, kteří si myslí, že je to nevypočitatelná, povýšená a krutá mrcha, které je radno se spíše vyhýbat, pokud nechcete skončit tak, že kolem vás pobíhá s blokem a propiskou a zapisuje si ustavičně nějaké poznámky ať už proto, aby vás zesměšnila, nebo doopravdy něco zjistila, ovšem i tato situace se může znenadání změnit a z téhle podivné ukrutňačky se může stát někdo, kdo jeví značný zájem o přátelskou konverzaci s vámi. Druhý typ lidí, to jsou ti, kteří ji mají rádi, nebo ji obdivují, uctívají (ano, i tací se najdou) a před kterými se dokáže chovat otevřeněji, než před ostatními. A k tomu nejbližšímu kroužku lidí, které nazývá přátelé, někdy dokáže být i milá, nebo na ně alespoň nevyjíždět, i když zrovna nesnídala vtipnou kaši.
Co se jejích koníčku týče, její vášní je četba. První to byly pohádky, které přešly v dívčí romány, fantasy a v dnešní době se její knižní kus pohybuje spíše v oblasti odborné literatury, zkoumání lidských těl a mozků a smýšlení člověka. Od malička také byla vedena k jízdě na koni a ještě před nedávnem jezdívala také závodně často i v zahraničí. V dnešní době to už však dělá spíše rekreačně a pro potěšení sebe sama.

HISTORIE: Vick se narodila jednoho podzimního deštivého dne rodičům Alexandrii a Julesovi, kteří patřili k nejmladší generaci jednoho prastaréhou francouzského rodu s dlouholetou tradicí, Herriotovým. Členové této rodiny si vždy zakládali na noblese, galanci a etice. Neméně tak tomu bylo i u jejích rodičů, kteří se rozhodli toto poslání pojmout nanejvýš vážně a ze svých dětí vychovat pravé členy té vysoké a snobské vrstvy, do které sami patřili. S Vickyným o pět let starším bratrem Géraldem se jim to poměrně dařilo, ovšem na něm se matka nemohla příliš vyřádit co se honosných šatů a vzhledu pravé dámy týče. O to víc to potom schytala chudinka Vick.
Už od malička ji rodiče oblékali do princeznovských šatů s půltuctem podsukniček, pěstovali jí dlouhou bujnou hřívu, ze které jí matka tvořila nejrůznější účesy a celkově se k ní často chovala spíše jako k panence, než k lidské bytosti. Krátce po jejích třináctých narozeninách, však přišla velká hádka, nebyla sice první na toto téma, ale byla rozhodně zatím ta nejstrašlivější. Týkala se toho, proč si Vick nemůže vzít na sebe kalhoty jako ostatní děvčata. Po této bouři, při které se otřásaly stropy jejich velkého domu v Lyonu, podstoupila droboučká a výbušná Vick první krok vzpoury, ostříhání jejích dlouhých princeznovských vlasů na krátkou trčavou klučičí kštici. Když Alexandrie spatřila strašlivé ďáblovo dílo, které na sobě její dcerka provedla, málem dostala infarkt. Nařídila několikatýdenní domácí vězení a nějakou dobu se svým mladším dítkem skoro nepromluvila.
Po tomto incidentu také Vick přestala chodit na všechny ty přenudné akce plné starých páprdů, které byly součástí jejího života už od útlého věku a začala si pomalu uvědomovat, že její dětství byla pouhá drezura v sedle s její matkou. Otec byl k tomuhle všemu spíše lhostejný, sám měl spoustu práce jakožto velvyslanec a doma trávil minimum času. Takže ani na toho se obrátit nemohla. Natož na svého bratra, ze kterého se stal naprostý gentleman a suchar, přesně takový, jakého ho chtěla matka mít. Proto se mladá dívka začala odpoutávat od všech těch pravidel a rodinných tradic a snažila se zařizovat se tak, jak se to líbilo jí samotné. Matce snad došlo, že svou dceru teď už nezmění a přestala do ní konečně hustit všechny ty nesmysly o zdvořilosti dámy, pravidlech slušného chování a tak dál. Pravda, nelíbilo se jí, když se Vick začala oblékat do pánského oblečení, ale i s tím se postupem času nějak smířila, postavila se k tomu s čirou ignorancí a se svou dcerou teď žije v jakémsi napjatém míru a vztahu neutrálním.
Od svých třinácti let Victoire začala trávit mnoho času venku se svojí nejlepší kamarádkou, nebo u ní doma a ke své rodině se vracela snad jen pro večeři a spánek. Často také chodívala do stájí za svou klisnou Bublinou a když už trávila čas doma, většinou se zavřela u sebe v pokoji s nějakou tou knihou. Celkově začala pociťovat, že je šťastnější a že se jí život teď i dokonce líbí, objevovala naprosto nové sféry možností a často s překvapením zjišťovala, jak málo pravidel musí ve skutečnosti dodržovat.
V posledním ročníku základní školy začala také tak trochu "vlčet", nějaké té party se nevyhla, i když prohýřených nocí rozhodně nezažila tolik, jako většina jejích spolužáků, bylo jich spíše pomálu, ale přeci jen byly. Když pak jednou na Silvestra přišla domů střískaná jak žito, následovala druhého dne po dlouhé době zase jedna velká hádka (vlastně spíše jednostraná hádka) s matkou, která jí opět všťepovala čest a úctu k rodu Herriotů, ale Vick jí jen těžko s tím velkým bolehlavem a žaludkem jako na vodě oponovala. Opět byla po několika letech uvržena do tvrdého režimu domácího vězení a několik týdnů dokonce oslovovala svou matku vzpurně Alexandrie, než se vody zase trochu uklidnily. Vick se ale stejně nemohla dočkat dalšího roku, až konečně odejde z domu na internát jedné z nejprestižnějších soukromých škol ve Francii, kde studoval i její bratr, otec, dědeček, pradědeček a tak dál, a kde bude konečně daleko od toho všeho.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama