Valentino Basile Cloutier

16. března 2016 v 23:32
Valentino Basile Cloutier | Francouz | 25. 8. 1927 | Ředitel školy

VZDĚLÁNÍ: Pařížská univerzita - psychologie, Pantheón Sorbonne University - pedagogika, magisterský titul

VZHLED: Profesor Valentino je jedna z těch osob, kterým z tváře nikdy nemizí úsměv. I přes jeho úctyhodný věk je stále, dalo by se říct, v plné síle a i když vrásky jeho tvář už hluboce poznamenaly, stále v nich vždy spatříte jakousi jiskru života, díky které máte pocit, že tento pán mezi vámi bude ještě dlouhou řadu let. Jeho vlasy už jsou dávno šedivé, i když po pleši nejsou ani stopy, místo toho mají vlasy nahoře ještě pozůstatek černi z let minulých. Ani bujení bílého knírku pod nosem nijak nebrání. Také ho snad nikdy za denního světla neuvidíte bez jeho brýlí, nevidí bez nich ani na krok a sundává je teprve až tehdy, když je celým tělem na svém lože a naprosto připraven ke spánku.
Obléká se obvykle do něčeho s nádechem elegance, ale zároveň do něčeho, co je pro jeho stařičké tělo co nejvíce pohodlné. Nejčastěji na něj můžete narazit v nějaké té košili (popřípadě i saku, když má zrovna slavnostní náladu) a hnědých nebo černých kalhotách s puky a pokud se pohybuje v prostorách školy, tak také v jeho typických ošoupaných starých trepkách. Na levé ruce má také vždy připnuté masivní zlaté hodinky, na kterých si už ze zvyku kontroluje čas skoro každých pět minut, další z důležitých doplňků je zlatý kroužek na jeho prsteníčku, který mu každým dnem, každou minutou a sekundou připomíná jeho zesnulou manželku.
Často chodí trochu přihrbený a s rukama sepjatýma za zády, což jen dodáva na pátravém a zvědavém dojmu, který už tak profesor svým úsměvem vyvolává.
Celkově vzhledem tento mužík příliš autoritativně nepůsobí, ale většina lidí, kteří ho znají, k němu chová jakýsi zvláštní druh úcty a respektu, který nelze přímo popsat slovy, pokud nejste snad akademický řečník.



POVAHA: Že by byl jeho úsměv snad falešný, o tom žádná. Tento úsměv pramení jen a pouze ze samotné dobroty jeho duše. Možná je z části i ze zvědavosti a jisté poťouchlosti, ale pokud je něco, co profesor Valentino není, je to jednoznačně označení sobec. Vždy však takový nebýval, ke své nesobeckosti dospěl až ve svém stáří a nyní se řídí především přesvědčením, že ve svém věku už toho sám příliš nedokáže, tak proč nedopomáhat k úspěchu ostatním, mladým lidem plným naděje, to ho také stále nejvíce motivuje zůstávat na postu ředitele Lycée de Arpajon.
V jeho věku má vždy rukávy plné všelijakých historek z mládí. Ať už se s kýmkoliv baví o čemkoliv, vždy dokáže ze svého života vytáhnout nějakou situaci, která k danému tématu dokonale sedí a povědět ji dokáže nemálo poutavým způsobem. Tyto historky jsou snad to jediné, z čeho se o řediteli může student něco dozvědět.
Často si na potkání zastaví na chodbě nějakého toho studentíka, pokud tedy nevidí, že má jeho případná oběť přímo ukrutně na spěch, a dá se s ním na kus řeči, pokládá všemožné otázky, někdy poněkud zvláštního a možná až příliš osobního charakteru a člověka často překvapí, kolik si toho o každém pamatuje, jako kdyby jeho mozek neměl problém udržet ani tu sebemenší informaci. Jednou dokonce kolovala legenda, že má v podzemí vybudovanou obrovskou kartotéku, ve které má každý student svou kartu a profesor Valentino si zde po nocích zaznamenává všechny své poznatky a nově zjištěná fakta.
Většina lidí, kteří tohoto muže poznají má pocit, že ho znají velmi důvěrně a zároveň o něm nic nevědí. Jako by to byla jedna obrovská chodící koule příběhů, ze které znají jen nepatrný zlomeček a o moc dál už se nikdy nedostanou.

HISTORIE: Jeho kořený sahají až na jih Francie, kde se v roce 1927 narodil do jedné z průměrných rodin té doby. Přestože jeho rodiče neměli nijak vysoké postavení a mnoho penez tudíž také neměli, žili šťastněji, než většina rodin z jejich okolí. A svého prvorozeného syna Valentina vychovávali k nesobeckosti, optimismu a radosti ze života.
Druhá světová válka vlastně přímo ohraničila jeho pubertu. Touto událostí byl sice postižen celý svět, ale rodina Cloutierových si nadále přes to přese všechno žila šťastně a mimo dohled jakéhokoliv nebezpečí, které by na ně jako na spořádané občany Francie ani snad nemohlo padnout. V té době se rodičům narodily ještě dvě další děti. Dvojčata. Francis a Louis, oba chlapečci.
Když druhá světová válka skončila a mladý Valentino dosáhl věku dvaceti let, rozhodl se odejít do Paříže. S pouhým základním vzděláním, které v té době měl, nemohl ani snít o nějakém vyšším odborném učení. Několik let tak pracoval pouze v barech a žil tak skromě, že si dokázal našetřit poměrně velké jmění. Zároveň také trávil volné večery v knihovnách, kde se snažil přečíst snad všechny knihy, které byly k dostání. Lékařsky mu to sice nikdy nikdo nepotvrdil, ale je více než jasné, že tento člověk se narodil s obrovským darem prvotřídní fotopaměti a neméně rozvinuté audiopaměti. Díky tomu se pak za pět let dostal na Pařížskou univerzitu, kde se rozhodl studovat psychologii člověka.
V této době také potkal svou životní lásku Céleste, kterou si také později vzal za ženu a strávil s ní převážnou část svého života.
Když zde ve svých dva-a-třiceti letech dostudoval, měl neomezenou řadu možností, jak pokračovat. Rozhodl se pro poznávání světa. Tři roky cestoval po celém širém světě, než se opět vrátil do své domovské Francie, kde první rok opět strávil prací, aby si vydělal na živobytí. Hned na to se rozhodl poznávat francouzký lid, tuto chuť v něm vzbudilo studium psychologie, nemohl se dočkat, až všemožné teorie, které se musel jako student nadrtit, pozná v praxi v různých koutech Francie. A právě v těchto letech se poprvé seznámil se střední školou v městečku Arpajon. Nebyla to jediná škola, kterou při svém poznávání navštívil, ale určitě byla na jednom z předních míst z těch, které ho zaujaly. A právě proto se i ve svých 45ti letech rozhodl vystudovat pedagogiku.
Tentokrát to bylo již na škole Pantheón Sorbonne, která nahradila Pařížskou univerzitu a zajisté to nebyla léta natolik prohýřená, jako když mu bylo na studiích 25. Rok po tom, co se mu podařilo získat magisterský titul, získal místo na Lycée de Arpajon jako profesor psychologie a během deseti let se vypracoval až na pozici ředitele školy.
Nedlouho potom, co se mu podařilo dosáhnout tohoto úspěchu, umřela jeho manželka Céleste. Pro Valentina následovaly přibližně dva roky temna, ve kterých v něm nebyl nikdo schopný najít toho starého dobrotivého mužíka, jakým býval. I to se však postupem času změnilo, se smrtí své manželky se začal postupně vyrovnávat a právě tehdy se rozhodl pomáhat ostatním s vypětím všech sil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama