Jonathan Rousseau

17. března 2016 v 22:02
Jonathan François Rousseau | Francouz | 21. 10. 1994 | 2. ročník | Technika

VZHLED: Jonathan rozhodně není žádný půlčík, nicméně ho nelze označit ani za kdejaký mrakodrap. Svými 177 centimetry zapadá mezi lidmi skoro tak akorát a tak je to zřejmě nejlepší. Na první pohled pravděpodobně nepůsobí zrovna dvakrát zdravým dojmem, obzvlášť vzhledem k jeho pohublé postavě a smetanově bledé pleti. Rozhodně bychom ho nezařadili do kategorie kulturistů a aktivních sportovců, kteří veškerý svůj volný čas tráví v posilovně, či někde na hřišti a podle toho vypadá i jejich tělo. Jonovi nikdy nebyl sport ani namakaná postava nijak blízké, nějaké to vypracované svalstvo bychom na jeho postavě nejspíš našli, nicméně není nijak moc viditelné a opravdu z něj nejdou děvčata k zemi, jen co ho vidí.
Jeho zevnějšku hlavně dominují jeho bujné tmavě hnědé vlasy, které mu obvykle sahají někam po ramena, někdy si je ovšem nechává narůst i delší. Jsou jaksi nezkrotné a ať s nimi Jon dělá co chce, stejně si žijí svým vlastním životem a neposlušně se kroutí a točí do všech možných stran, hřeben nehřeben. Je na ně však náležitě pyšný a ostříhat si je je jeho největší noční můrou. Jeho tvář je poměrně podlouhlá s ostře řezanými čelistmi, výraznými lícními kostmi a až trošku porpadlými tvářemi. Nejvýraznějším prvkem na jeho tváři je pravděpodobně jeho nos, jehož kořen je úzký, podlouhlý a výrazně tvarovaný. I z pohledu z profilu je značně výrazný a dlouhý, žádné orlí zalomení bychom na něm ovšem nenašli. Oči má poměrně velké a trošku vypoulené. Mají barvu hořké čokolády, či pravé černé kávy a velmi často v nich hrají veselé, živé jiskřičky jeho vrozené neposednosti. Nad nimi se klene skoro až rovné, výrazné obočí stejně tmavé barvy jakou má jeho kštice. Pokud by si ji na chvíli, měli bychom možnost spatřit jeho uši, které jsou možná trošku větší, než by měli být a trochu mu neposlušně odstávají od hlavy. Ústa nemá zrovna nejužší, nicméně ani nemá pusu od ucha k uchu, označme je tedy za takový pěkný průměr. Jejich koutky jsou poměrně hluboké a když se usměje, což je v jeho případě velmi častý jev, vytvoří se kolem nich drobné vějířky vrásek. Společně s nimi můžeme při úsměvu spatřit i jeho zuby, které nejsou zrovna rovné ani bílé jak z reklamy na zubní pastu, nevypadá to ovšem, že by zrovna tohle dělalo Jonovi nějaké starosti.
Co se oblékání týče, můžeme říct, že má svůj vlastní styl, který nechce v nejmenším měnit. Výstřelky nynější módy ho míjí velkým obloukem. Nejčastěji nosívá různá trička obvyklého střihu, ať už jednobarevná, nebo s potiskem nějaké z jeho oblíbených kapel. Někdy přes ně mívá oblečenou nějakou tu kostkovanou košili, která mu rozhalená při chůzi vlaje po stranách, mnohem častěji ho ale můžeme vidět v jeho oblíbené, čistě černé kožené bundě s pár cvočky u límce. Nejradši by ji nosil pořád, ať už je venku třicet stupňů, nebo mrzne až praští (což ovšem, jak už si ověřil, dost dobře nejde). Kalhoty nosívá obvykle jen nějaké jednoduše černé a úzké nebo své starší a již trochu ošoupané džíny, kterých se nemíní vzdát. K nim si většinou obouvá všemožné plátěné tenisky a nebo, pokud již trošku přituhuje, nosívá i černé kožené boty, které trochu připomínají lakýrky, jen s tím rozdílem, že neházejí odlesky až na sousední planetu. Pokud je to nutné, je schopen obléci si i smoking, nedělá to ovšem rád, je pro něj až příliš formální, v některých příležitostech ovšem nemá nejmenší šanci se mu vyhnout. Pravidelně nenosí žádné ozdoby, řetízky či, nedej bože, nějaké šperky, jedině snad tmavě modrý náramek pletený z bavlnek, jež je neustále obmotán kolem jeho levého zápěstí a má pro něj pravděpodobně velkou citovou hodnotu.



POVAHA: Jon by se dal jedním slovem popsat jako bohém, který ví, jak si užívat života. Chvíli někde neposedí, nejradši by pořád někde poletoval se svými přáteli, po zábavách, nebo za děvčaty. Nepatří zrovna mezi ty prvotřídní a špičkové studenty, vlastně je spíš jejich opakem. Je to přesně takový ten typický trn v oku všech profesorů, vychovatelů a obecně "slušných" pracujících dospělých. On není hloupý, jen má prostě na práci spoustu jiných a zajímavějších věcí než školu. Kdyby se kousl, mohl by být studentem přímo vynikajícím, nicméně to se mu opravdu nechce. Možná hlavně proto, že tento obor studovat nikdy pořádně nechtěl. Ano, sice to je jedna z těch smírnějších variant, rozhodně to ovšem není ta, kterou si vysnil. Totiž, Jonathana již od mládí vždy zajímalo umění, doufal a toužil, že se jím jednou bude sám živit, nicméně když přišel čas výběru školy a zaměření, jeho otec tvrdě zasáhl. Pro toho umění nebylo plnohotdnotným vzděláním, zavelel, že ze syna nebude mít žádné budižkničemu se štětcem v ruce. Jakékoliv vzpouzení či nesouhlas byli Jonathanovi ničemu platné a tak skončil tady, na technice, na kterou prozatím z vysoka kašle.
Je tvorem ryze společenským, nicméně v kolektivu i přes to nikdy nebyl pořádně oblíbeným, vždycky na něj všichni koukali skrz prsty jako na podivína a odpadlíka, zpočátku ho sice toto chování jeho okolí značně mrzelo, nicméně se přes to již dokázal přenést a i přes tohle všechno si dokázal najít spoustu přátel. Když jednou někoho za přítele pojme, vězte, že toto nové poslání bere opravdu vážně, obzlášť pokud se spřátelí s někým novým a nezkušeným, to je pak schopný onu osobu celý víkend, prakticky bez přestávky, tahat po celém městě, po různých zábavách, akcích, nebo sebou jen plácnout na nějaké odlehlé místo a tam se opít, prostě mu hned ukázat to nejlepší co zná.
Jak již bylo zmíněno výše, jeho obrovským koníčkem je umění a obzvlášť hudba, vlastně, potkat ho bez sluchátek, byť jen zavěšených na krku, je prakticky zázrak. Nutno také poukázat, jaký specifický vkus v hudbě má, výplody moderního mainstreamu ho míjejí velkým obloukem a mnohdy k nim bývá opravdu netolerantní, stěžuje si a nadává. Neposlouchá prakticky nic jiného, než svůj milovaný starý rock v čele s legendami jako Pink Floyd nebo Led Zeppelin. I on sám se pokouší v tomto ohledu tvořit něco vlastního a opravdu to není špatné, nicméně se mu nikdy nepodařilo najít nikoho, kdo by s ním vydržel tak dlouho, aby s ním mohl dlouhodobě rozjet nějaký projekt, všichni se obvykle vylekaji jeho až přehnané energičnosti a radši z původních plánů vycouvají. Nicméně hudba není tím jediným, čemu by se věnoval, čas od času si prostě vezme papír, tužku a sepíše pár veršů o tom, co se mu zrovna honí v hlavě, na srdci a kdo ví kde všude jinde.
I přes to, že byste to do něj možná neřekli, je Jonathan osobou opravdu citlivou, možná někdy až příliš, což mu mnohdy značně komplikuje život. Nikdy se za své emoce příliš nestyděl, vždyť je živoucí bytost, která má nárok na radost, smutek, či cokoliv jiného, co zrovna pocítí, nicméně ty nejhlubší, obvykle ony pověstné mužské slzy, si jako každý jiný "správný chlap" schovává pod pokličkou. Možná právě tato přílišná citlivost někdy spůsobuje jeho náhlé vypěnění. Celou dobu se zdá, že své potíže, trable, či nadávky od ostatních bere v nadhledem a humorem a najednou bum. Začne se rozčilovat a třískat dveřmi nebo rovnou dostane posměváček jednu pěstí mezi oči. Obvykle se ale tuto svou temnou stranu snaží udržet a neukazovat ostatním, sám je s ní velmi nespokojen, hlavně proto, že přílišné násilí mu nepřijde jako řešení.
Nedá se říct, že oblast vztahů, obzvlášť těch v onom jaksi romantickém duchu by pro něj byla neprozkoumaným územím, ovšem všechno co zažil byli spíš krátkodobé, mnohdy až jednorázové románky. Obvykle však tato iniciativa nebývá z jeho strany, sice si může hrát na frajírka jak chce, ale i přes ty všechny aférky a úlety by vlastně rád navázal dlouhodobý a vážný vztah, na ten se mu však nikdy zatím pořádně nepoštěstilo. Je to chlapec zkoumavý a otevřený oběma variantám, vlastně se nejspíš sám nedovede rozhodnout, ke které se přiklání víc.

HISTORIE: Zrovna se psal rok 1991, světem duněla Nirvana a Guns'n'Roses a všichni ujížděli na Adamsově rodině, když se mladá Dianne Cornett seznámila s o několik let starším studentem medicíny Gustavem Rousseaem. Nikdo nečekal, že ta veselá, společenská a někdy až trošku nepatřičná dívka nakonec opravdu skončí s tím úzkoprsým a uzavřeným vysokoškolákem, ovšem stalo se. Začali se scházet a dva roky na to už se brali. I přes to, že byli jako oheň a voda, jejich vztah nějakým zvláštním způsobem fungoval.
Za další dva roky přišel s křikem na svět jejich první a jediný syn, kterého pojmenovali Jonathan. Bylo to hodné dítko, nikdy moc nebrečel, často a rád se usmíval na celé kolo a rychle se učil novým věcem, jeho rodiče z něj měli jen samou radost. Zatímco Jon rostl, učil se sedět, chodit, mluvit a všechno ostatní, jeho drahý otec stoupal po kariérním žebříčku stále výše a výše a vydělával velké peníze, což s sebou ovšem také přinášelo mnohem větší pracovní vytíženost. V práci býval obvykle velmi dlouho a s Jonem se prakticky nevídal. Jeho matce se ovšem zalíbil takový velký rodinný rozpočet a využívala ho čím dál tím víc, až to skončilo tak, že svého synátora odložila k chůvě a sama celé dny lítala bůh ví kam jí její rozverná povaha táhla. Je tedy zřejmé, že rodičů si malý Jon ve svém dětství zrovna moc neužil, což hlavně zapřičinilo to, jak vzdálen jim v dnešní době je. Jon se nikdy moc nevídal s dětmi v jeho věku, proto pro něj byl velký šok, když musel nastoupit do školy. Do kolektivu nezapadal a ostatní děti se ho stranily, i přes to se jim ale později prokázal jako velmi zábavný společník. Situace u Rousseaových doma byla jen dalším přilíváním oleje do ohně. Gustavovi se čím dál tím méně líbilo, kolik peněz jeho manželka rozhazuje a často se hádali až to jednoho dne celé vyvrcholilo. Toho večera na sebe křičeli jako nikdy a na povrch vyplula spousta tajemství, mimojiné i Diannina dlouhodobá nevěra. Nakonec si sbalila kufry a s chudákem zmateným a ubrečeným Jonem, kterého za ruku táhla za sebou opustila dům. Pro Jonathana to bylo opravdu hrozné období, těžko snášel tyhle všechny změny, uzavřel se do sebe a z veselého a hravého chlapce se stal zamlklý samotář. Nakonec si jeho opatrovnictví vymohl jeho otec zpátky, když se mu podařilo prokázat, že jeho matka není dostatečně zodpovědná, aby se o něj mohla starat. Bouřka přešla a všechno se začalo vracet do starých kolejí, Jon byl zase veseljší a otevřenější a začal si hledat nějaké záliby. V té době se dostal k hudbě. Jeho otec ho s vidinou, že z něj bude mít virtuóza, přihlásil na hodiny klavíru, tam ovšem chlapec dlouho nevydržel a místo toho si prosadil, že bude hrát na kytaru, což se sice jeho otci moc nezamlouvalo, ale i přes to nechal Jona dělat to, co ho baví, což zahrnovalo i jeho zájem o výtvarné umění, ve kterém vynikal.
Poslední roky na základní škole nebyly hlavně pro Gustava žádný med, s Jonathanem začala konečně pořádně třískat puberta a byl samý průšvih. Nebyl týden, kdy by za něj něco nemusel žehlit. Jednou přišel domů opilý, podruhé ho zase načapali, jak za rohem kouří. Aby toho nebylo málo, mladý pán si usmyslel, že by chtěl studovat umění, které ho velmi baví a táhlo ho to k tomu jako nic jiného, to se však jeho otci vůbec nezamlouvalo. Strhlo se tedy další období hádek a rozepří, ze kterého nakonec přeci jen vítězně vyšel Gustave a Jon si musel vybrati zaměření jiné. I přes tyto všechny karamboly základní školu úspěšně dokončil a nastoupil na prestižní střední školu zde, v Arpajonu, kde ihned získal pověst veselého a někdy až trochu šíleného výtržníka.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama